Krása je jednou z Božích vlastností
Jednou z Božích vlastností je krása. Na tuto skutečnost ve všedním ruchu často zapomínáme, a přitom vnímání tohoto rozměru křesťanské víry může naplnit naši každodennost živou barevností i prožitkem smysluplnosti. Jedním z míst, které může krásu Boha zprostředkovat, kde ji máme pociťovat a učit se ji prožívat, je sakrální prostor – v něm také historická období ztvárňovala své původní nahlížení duchovnosti.
Středověký život byl šedohnědý: kámen, dřevo, bláto, prach, cihla, režné plátno. Proto všechny vzácné barvy věnoval svému Bohu: vyložil kapli polodrahokamy, shromáždil na světce všechny barvy palety, protože chrám, to už je skoro nebe. Barokní člověk, složitější a rozpornější, už ví, že chrám nebe není, že k nebi vede. Barokní prostor je samá násilím zprohýbaná hmota, zářící těla mučedníků vyrvaná z temnoty, ustavičný pohyb andělů – vůle vypjatá ke konečnému Cíli. Romantismus je znechucený všedností a střízlivostí světa a vrací se k idealizované gotice: harmonické, sladké, poněkud bezduché, nicméně zřetelně hlásající: Mé království není z tohoto světa.
Naše nové kostely jsou chvályhodné. Jsou světlé, větrané, vytápěné, ohleduplné k dětem a lidem s handicapem, jsou dokonalé jako vzorná sociální pracovnice. Ale mnohé bohužel nevyvolají ve vstupujícím obdivnou reakci. Nepřimějí návštěvníka, aby si je vyfotografoval, často je lidé ani nezaregistrují.
Cítím, že bych současný chrám chtěla bílý, tichý a vzdušný, vyprázdněný od neustále útočících barev a zvuků venku. Aby měl prostou, neokázalou vznešenost. A aby v něm nebyly náhražky, jen materiály, vzešlé z Božích rukou: kámen, dřevo, keramika. Svatostánek, kříž, Panna Maria. A ticho.
Jednou z Božích vlastností je krása a zpřítomňování jejích doteků je výzvou nejen pro křesťanské umění, ale též pro umění křesťanského života.
K. Němcová, Publicistický čtrnáctideník RC Monitor, 12. června 2011