O významu práce v kontemplativním životě Karmelu
Slova kultura se původně používalo ve významu culturare – vzdělávat, zúrodňovat půdu; a byly to beze vší pochyby mnišské řády, zejména řád benediktinský, které v tomto smyslu zkulturnily velkou část Evropy – vyklučily lesy, obdělaly pole, vystavěly vesnice, a ze svých klášterů působily na okolní kraj. Ruční práce byla vždy důležitou součástí mnišského života, v mnoha řeholích se klade důraz na to, aby si bratři a sestry vydělávali na živobytí vlastníma rukama, aby se připodobnili těm nejchudším (připomeňme si, že ve středověku byla práce pro šlechtice něčím opovrženíhodným) a aby následovali Krista, který sám pracoval jako tesař.
Karmelský řád vznikl ve XIII. století na hoře Karmel v Palestině, kde se usazovali lidé hledající Boha a tím i smysl svého života daleko od hluku a shonu světa. Prvotní řehole stanoví směrnice pro tento způsob života: ustavičná modlitba, mlčení, samota, prostý způsob života, ruční práce. V tichu a odloučenosti od hmotných zájmů se tito první mniši nořili do svého nitra, aby se stále hlouběji sjednocovali se Stvořitelem světa a aby v poznání jeho poznávali i svět s jeho potřebami a bolestmi a niterným soustředěním spolupracovali na jejich vyléčení. Důležitou stránkou tohoto života je ruční práce, jíž se v řeholi věnuje dost místa, a ani v průběhu staletí a po rozšíření řádu do Evropy se to nezměnilo. Velká reformátorka řádu, sv. Terezie z Avily, hluboká mystička a učitelka duchovního života, kladla důraz na to, aby její sestry byly chudé a jako chudé pracovaly. O ní samotné víme, že i přes své mnohé povinnosti a úřad představené pilně předla.
Dnes, kdy je karmelský řád rozšířený po celém světě, se vztah k ruční práci nezměnil. Stále se pokládá za jeden z pilířů zdravého duchovního života, a klade se důraz na to, aby to byla práce smysluplná, užitečná, aby přispívala k oslavě Boží stejně jako poznání Boha. Neboť Tvůrce poznáváme v jeho stvoření, a člověk, který pracuje s úctou k materiálu i tvaru díla, si nemůže neuvědomit, jak velice prostupuje moc i blízkost Boží jeho práci. V tomto smyslu je každá poctivá práce modlitbou.
Zajisté se při přijímání kandidátek na Karmel nehledí na jejich umělecké nadání. Jsou důležitější aspekty a v očích Božích není umělecká tvorba užitečnější než třeba vaření nebo uklízení. Přesto je každý talent členek řádu přijímán jako záměr Boží, což znamená, že ho ta, které je Tvůrcem dán, nepřijímá jako důvod k hledání vlastní slávy, ale jako prostředek pokorné práce na díle Božím, jako způsob, jak sloužit svým sestrám i celému světu.
K. Němcová, Průvodce výstavou prací ateliéru bosých karmelitek v Galerii u Týna, 1993