O vztahu člověka ke stvoření
Vše, co nás obklopuje, nese stopy svého Tvůrce. Poznáváme odlesk Božích vlastností v poddajnosti hlíny, v tvrdosti kamene, ve třpytu vody i pružnosti stébla trávy. Nic kolem nás nemá původ jinde, než v Bohu, a vším, co je, na něj ukazuje. Právem se velcí světci radovali z nejprostších věcí, v jejichž kráse četli jakoby dopis jejich Stvořitele. A ani pro nás není možné, když opravdu vnímáme přírodu kolem nás, neobdivovat tajemný řád, který vše přesně a líbezně řídí. Bůh je marnotratný a plýtvá krásou na umírání listů, na perleťový lesk skrytého vnitřku ulity, na pomíjivé vzplanutí červánků. Řád stejně přísný jako ten, který vede hvězdy po jejich drahách, seskupil slunečnicová jádra do dokonalého obrazce, dává pavoukovi tkát jeho fascinující hvězdice, nedovolí stromu překročit jeho tvar.
Všechna příroda je poslušným odleskem svého Tvůrce, ale člověk, jediný svobodný tvor, byl povolán k úžasnému a nebezpečnému úkolu – spolupracovat na dotváření světa. Každému byla dána možnost využít svých schopností pro dobro nebo pro zlo, nikdo z nás není tak nepatrný, aby jeho práce, jeho život neměly žádný vliv. Neexistuje tak bezvýznamný člověk, protože k velikosti synů Božích jsme byli stvořeni všichni.
A tak, byla-li komu dána schopnost výtvarné práce, je tento talent darem i úkolem. Milostí i závazkem. Žádné nadání není nepatrné, aby se ho nedalo zneužít k sebeuspokojování, k zisku, ke lži. Je povinností umělce mluvit pravdu, nakolik ji poznal, a otřásající díla dnešní doby, která vypovídají o zkáze a absurditě světa, jsou subjektivně pravdivá. Ukazují hrozný stav rozvratu, v němž se ocitá člověk, který uvěřil našeptávání: „Budete jako bohové znajíce dobro i zlo.“
Ne, nejsme jako bohové, nedokážeme sami řídit svět, nedokážeme ani zvládnout sami sebe, to je hořké poznání, k němuž dnes docházíme. Ale je Někdo, kdo náš svět i nás samotné vede, a my se Mu můžeme s důvěrou odevzdat. Křesťan v tomto světě vždy stojí na místě ohrožení a ví to; je vždycky v bezpečí a rovněž to ví. Proto se může radovat dokonalou radostí sv. Františka, obdivovat a milovat květinu, která vadne, a milovat ji právě proto.
Láska křesťana ke světu a věcem stvořeným není umenšená tím, že ví o jejich pomíjivosti, tím, že čeká na „místo trvalé“, naopak – miluje všechno tvorstvo, které bylo, podle svatého Pavla, podrobeno porušení, ale čeká, kdy se zjeví ve slávě Božích dětí. Celý vesmír je milovaným Božím výtvorem, a jako takový bude zachráněn v den poslední. A všechno to, co my dnes děláme, každá nepatrná věc, kterou druhým pomůžeme nebo jim uděláme radost, je spoluprací na Božím díle spásy. Člověk, který něco vytváří, nemůže být nešťastný, ani v nejhlubší depresi. Vždycky má totiž tajemné pouto ke zdroji života a sil, vždycky má moc překročit sám sebe. Je pouze na jeho rozhodnutí, vykročí-li ke službě druhým nebo sobě samému. To první vykročení vede k životu, životu věčnému, který v sobě má všechno štěstí a blaženost.
K. Němcová, Průvodce výstavou prací ateliéru bosých karmelitek v Galerii u Týna, 1993